Přímořský stát na Dálném východě, odedávna se sám označoval jako Čung-kuo (Říše středu). Za svou součást oficiálně pokládá (jako 23. provincii) i Taiwan (Tchajwan). Na území Číny se nalézají také Macao a Hongkong . První stát je tu doložen po polovině 3. tisíciletí př. n. l., ale dlouho se čínský vliv omezoval na centrální oblasti kolem řek Chuang-che (Žlutá řeka) a Jang-c'-ťiang, zatímco severní, západní a jižní oblasti dnešní Číny byly osídleny barbary. Po rozpadu centrálního státu v 7. stol. př. n. l. byla Čína znovu sjednocena 221 př. n. l. dynastií Čchin (odtud jméno Čína) a za další dynastie Chan dosáhla na západě v podstatě dnešních hranic. Za dynastie Tchang probíhala pacifikace jižních oblastí, zatímco za Sungů došlo naopak ke zmenšení území. Mongolská dynastie Jüan dovršila zapojení severních i jižních oblastí. Další výboje podnikala až mandžuská dynastie Čching. Ta ovšem od 19. století musela čelit expanzi evropských mocností (mj. opiové války 1839-1842, 1856-1858 a 1858-1860), které zemi změnily v polokolonii a postupně Čínu zbavily jejích tradičních vazalů: Barmy , Koreje , Vietnamu . Zemi oslabila i čínsko-japonská válka (1894-1895), která připravila Čínu o Taiwan (do 1945), a neúspěšné tzv. Boxerské povstání (I-che-tchuanů) (1900). Krizi nevyřešilo ani zrušení monarchie a vyhlášení republiky v roce 1911. Čína se účastnila 1. světové války na straně Dohody (vyslány jen pracovní prapory), ale v důsledku revolučních událostí v Rusku a importu revoluce přišla o značnou část území Mongolska (tzv. Vnější Mongolsko; Vnitřní Mongolsko je i nadále součástí Číny). V důsledku japonské agrese ve 30. letech ztratila i Mandžusko a oblasti severovýchodní Číny, kde byl vyhlášen stát Mandžukuo . V dalších letech byla okupována i značná část Číny, v níž probíhala občanská válka mezi nacionalisty (Kuomintang) a komunisty. Teprve po skončení války se územní situace konsolidovala, když komunistický režim ovládl kontinentální Čínu, zatímco nacionalisté se udrželi pouze na Taiwanu. Od roku 1950 na základě tzv. mírové smlouvy Čína připojila a okupuje Tibet . Zároveň jí byla vrácena většina zahraničních enkláv na pobřeží, čímž byl územní vývoj završen. Čínská vojska se zapojila do korejské války. Maova avanturistická politika uvedla zemi do chaosu a bídy (“velký skok” 1958-1960, “velká proletářská kulturní revoluce” 1966-1976). V 60. letech došlo k ozbrojeným konfliktům na indických a sovětských hranicích o sporná území (dosud předmětem jednání), v roce 1979 Čína vpadla do Vietnamu, ale její útok byl odražen. Na přelomu 70./80. let po zahájení ekonomických reforem zintenzívněly styky s USA , Japonskem a dalšími vyspělými zeměmi. Po krvavém potlačení studentských protivládních demonstrací na náměstí Tchien-an-men v červnu 1989 se krátkodobě oslabilo mezinárodního postavení země. V současné době mezinárodní společenství soustřeďuje pozornost na převzetí Hongkongu v roce 1997 a Macaa v roce 1999. V prosinci roku 1990 vedení země vyhlásilo desetiletý program rozvoje na léta 1991-2000, obsahující reformní linii tržního hospodářství. Porušování a omezování lidských práv a svobod občanů je v Číně nadále běžným politickým prostředkem. V roce 1994 byly přijaty další diskriminační zákony a byl zesílen tlak na Tibet. V roce 1995 vypukl spor s Filipínami o Spratlyovy ostrovy v Jihočínském moři. Na počátku roku 1996 se prudce zhoršily vztahy mezi ČLR a Taiwanem před prezidentskými volbami na Taiwanu.