Stát na Balkánském poloostrově. Území dnešní Jugoslávie bylo původně součástí Římské říše a Byzantské říše. Od 6. století sem pronikaly slovanské kmeny. K formování prvních křesťanských států pak dochází od 10. století. Chorvatsko se spojilo personální unií s Uherským královstvím roku 1091 a spolu s ním se stalo později součástí habsburské monarchie. Středověké Srbské království se po svém maximálním územním rozsahu z první poloviny 14. století stalo v letech 1389-1459 terčem turecké expanze. Černá Hora , původně součást Srbského království, si díky své horské poloze přes formální podřízenost Turecku udržela faktickou samostatnost. Pouze území Slovinska bylo vždy pod italskou mocí či pod vlivem Římskoněmecké říše (od 1276 habsburská država) a nedošlo zde k vytvoření samostatného státu. Znovuobnovení srbské státnosti počátkem 19. století bylo spojeno s územními aspiracemi zprvu v sousedním Turecku, později i v Rakousku-Uhersku , a Srbsko se tak stalo centrem jihoslovanských sjednocovacích snah. Po rozpadu Rakouska-Uherska došlo roku 1918 k vytvoření jednotného jihoslovanského státu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie). Nový stát se skládal z oblastí, které prošly v minulosti rozdílným vývojem (samostatné státy Srbsko a Černá Hora, součásti bývalého Rakouska-Uherska: Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina ), a zejména na srbské straně byl chápán jako pokračování předválečného Srbska. Prakticky celé meziválečné období byla vnitřní politika Jugoslávie poznamenána bojem mezi centralistickými snahami na jedné a separatistickými tendencemi na straně druhé. Po porážce ve válce s Německem byla země roku 1941 rozdělena na okupované Srbsko a loutkový stát Chorvatsko. Do roku 1945 získali kontrolu nad územím Jugoslávie komunisté, kteří obnovili předválečnou Jugoslávii na formálně federativním základě (Socialistická federativní republika Jugoslávie). Jugoslávie roku 1947 získala na úkor Itálie Istrii, Zadar a Lastovo a okolí Terstu . Po smrti Josipa Broze-Tita došlo k oslabení centrální vlády a zesilování požadavků rozvinutějších republik po větší autonomii. Separatistické tendence ještě vzrostly po rezignaci komunistů na mocenský monopol v roce 1990. O rok později se Jugoslávie rozpadla, když jednotlivé svazové republiky postupně vyhlásily nezávislost a ze svazu vystoupily. O setrvání ve federaci projevilo zájem pouze Srbsko a Černá Hora, které na jaře roku 1992 uzavřely smlouvu o vytvoření nové Jugoslávie. Tato svazová Jugoslávie, zejména pak Srbsko, nese největší odpovědnost za krvavý konflikt a genocidu na Balkánském polostrově, zejména v Bosně a Hercegovině. Z tohoto důvodu byly z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN v roce 1992 zavedeny proti Jugoslávii sankce a pozastaveno její členství v OSN. Aby zabránil úplnému hospodářskému rozvratu Jugoslávie, přestal srbský prezident Slobodan Milošević, fakticky nejmocnější muž ve státě, v roce 1994 podporovat bosenské Srby. V srpnu 1996 byla podepsána dohoda o navázání diplomatických styků s Chorvatskem.